27. prosince 2010
Drahý Normane,
okolnosti mě nutí (slovo nutí se sem zcela nehodí, poněvadž psát Ti mi činí jakési potěšení) podat Ti hlášení o zdejším stavu. Mé psychické rozpoložení výjimečně není pod bodem mrazu, přestože mám zvýšenou ostrahu ze strany Stvořitelů. Poslechni si, jak k tomu došlo:
Je tomu přibližně dva týdny zpátky, co jsem se opět ocitla (či snad stále ocitala) na dně. Je veřejně známé, jak je to špatné, ale stalo se - šla jsem utopit svůj žal v alkoholu, sic neumí plavat. Do chýše jsem se dostala záhadným způsobem a nad ránem jsem vyzvrátila všechnu večerní nutellu a ještě mnohé před ní (nebylo to poprvé, ovšem Stvořitelka není příliš vnímavý tvor). O pár dní později jsem šla do chýše, možná jsem měla trochu vypito. Slyšela jsem hlasitý smích, na chodbě se svítilo. Zpanikařila jsem, lekla jsem se. Další drama? Bleskově mně prolétlo dutou hlavou. Do chýše jsem se vrátila o dvě hodiny později, avšak relativně brzy. Byla tu celá rodinná sešlost. Odkradla jsem se do své privátní komnaty nejvyšších potřeb, kam za mno přilezla teta: "Babička spí nahoře, nebuď jí"
"Je opilá..."
"Není, jen je unavená, má narozeniny" (identifikujte lháře č.1)
No jistě, je mi pouhých šestnáct jar a obzvlášť ty nejprůhlednější lži mi nedochází. Za pár minut dorazila Stvořitelka (ne, já skutečně nikde nemám klid). Musila jsem na ní dýchat (pohoda, mně nedělá problém nosit v kapse žvýkačky). Někdo jí řekl, že příliš piji, kouřím a hulím. Mrzí mě, že se nezeptala, proč to dělám, ale není to moje maminka, je to pouhá stvořitelka, tak co jsem čekala...?
Oni se možná toho dne bavili, ale mně bylo úzko, srdce jsem měla až někde v krku - zabraňovalo mi pořádně se nadechnout , A plíce...jako by mi je svírala žebra.
Uvědomění si, že mám v sobě geny 60ileté ženy, která v tolika letech nezná své hranice a lže (Že prý nepije!) mě ubíjelo. Kvůli tomu přestávám pít. Věděla jsem, že se to o ní povídá, že je to alkoholička a trápilo mě to, ale ne tolik, jako když jsem si to na vlastní oči potvrdila.
Tímto způsobem už si tedy mozkové buňky ničit nebudu, proto, abych zvládala ten nápor, který si já sama na sebe vyvíjím, jsem začala pravidelně kouřit marihuana. A taky mám pocit, že je to jediná věc co mě, sic dočasně, ale aspoň, že tak, uklidňuje. Není to ten nejlepší způsob, jak se vyhrabat z alkoholismu.
Jenže já vím, že jsem nemocná, nedokáži frustraci řešit sama a především normálním způsobem, stejně tak jako nezastavím upadání do depresí. Časem toho samozřejmě nechám, vím, že je to špatné, ale teď musím hulit, abych se toho dožila.
Líbám, Tvé druhé já
